Jmenuji se Štěpán Kafka, nar. 1962, promovaný inženýr
ekonomie, ženatý, tři děti, zaměstnatelný.
V prvních 10-ti letech svého života jsem byl v zásadě spokojeným dítětem, hrál si s plastikovými indiány a s angličáky, hltal sešity Rychlých šípů, jezdil na letní tábor na Albeř, propadl kouzlu stolního hokeje, nějaký ten sport dělal… pak jsem se asi tak 5 let zaměřoval na usilovné kreslení fotbalistů, rytířů a x-monster z vesmíru. Vždy jsem si vytvořil vlastní svět a zalidňoval ho kreslenými postavičkami a monstery. Pak nastalo plusmínus 40 let vleklých pokusů sepisovat příběhy o ničem s pomocí slov vzletných. Juvenilní časopis Dolmen a Magazín pro pohodičku Kvašňák. Pohádky o vývrtkovitém skřítkovi Hjú psané na míru mým vlastním dětem. Semtam nějaká ta koláž, pokusy o kreslení uhlem, ani akcionistickému polévání psacího stroje sádrou mi nebylo cizí. To vše, aby zhruba v posledních čtyřech letech mého života převážil zájem o pořizování snímků.
Rok 2021 byl pak shodou různých okolností jedním nejlepších roků v mém životě. I v tomto roce se vše podstatné točilo okolo fotografování. Tedy – v mém případě neakcentuji to slovo „fotografování“, raději mluvím o „pilování osobního postřehu s možným přesahem na fotografování“. Už zkraje roku 20 jsem si pro vlastní potěchu založil na sociální síti skupinu posléze nazvanou Zóna smělého postřehu. Napsal jsem si k jejímu vzniku 5 (slovy pět) miniManifestíků, abych si nadefinoval, jakým žánrem chci nechat tuto skupinu okupovat.
Postřeh, humor, poezie.
Nic víc, nic míň.
Byl jsem vděčen za každého nového člena přicházejícího do výše jmenované skupiny se svým stylem postřehu, za každý komentář, každé povzbuzení, ba i za kritiku (ovšemže zejména laskavou)! Život ve skupině se příjemně rozjížděl. A tak jsem na jejím území od 1.1.2021 spustil svůj projekt pro celý ten počínající rok 21 – úkol zněl jasně:
každý den v této skupině vystavit jednu fotku, která mi bude pasovat do zvoleného žánru.
Ne pouliční foto, ne reportážní, žádný portrét, koláže, žádné zátiší, akt, móda. Vždyť na nic z toho bych si ani technicky netroufl!
Jsem v zásadě fotografický analfabet. Preferuji postřeh.
Samo fotografování je pouhým vedlejším efektem. Na zdi, na zemi, v oblacích, v odlesku, v propojení, ve zvýraznění linek a kdovíkde ještě – všude se něco děje. Stačí si toho začít všímat a index kvality života se vám hned začne překlápět do růstové fáze. Zkusit vidět za všednost a přitom si nedělat násilí. Levou zadní nebo nic!
Takhle ostře jsem si to vymezil!
Pár pravidly jsem si zúžil operační prostor:
svým postřehem jsem se rozhodl častovat pouze nearanžované situace a předměty, upravovat pak vzniklé fotky pouze pomocí mobilní aplikace Snapseed (výjimečně PhotoDirector), nějaké ty filtry se používaly, také překrývání fotografií čili dvojexpozice povoleny. Někdy se tak člověk dostane od úprav fotografií ke skoro až malování. Máte nějakou nafocenou strukturu, na to prsknete jinde nafocené čáry nebo zjevy, utvoří se základ a pak s pomocí dostupných prostředků upravujete a vytahujete z těch podkladů život. Anebo si aspoň myslíte, že děláte právě toto! Žádné neomezené technické triky!
Vždy připraven!
Jeden den – jedna fotka.
Malou úlitbou schválenou na direkci bylo, že jsem si dělal tzv. strýčky, tedy měl připravené fotky dopředu. Někdy se urodilo lépe, tak jsem jednu fotku uplatnil hned a z druhé si udělal strýčka, tedy naplánoval její zveřejnění na jiný den.
A takhle den po dnu uběhl ten rok 21.
Světe div se – kdo by měl zájem si to přepočítat, skutečně najde ve skupině Zóna smělého postřehu mých 365 (slovy třista šedesát pět) fotografických postřehů.
Často mne během roku tahle hra velmi těšila, někdy až ukrutně bavila, ke konci však spíš už otravovala. Ale stalo se, hru jsem dohrál, smysl naplnil. Jednou věcí je interní, pro širší publikum neviditelný projekt, druhou pak proces zavržení jalového smetí, vytvoření smysluplného výběru a sestavení souborného autorského díla do nějaké prezentovatelné formy. Často jsem ve svém životě skládal poctu počtu 100 + 1. A byl na knihy.
Takže volba padla na formát tištěné knihy se 100+1 obrázky.
Jako poznávací znak mého způsobu vyjádřování mi vyšlo snoubení slova s obrázkem, tedy opatřování fotografií názvy. Škoda jen tak vyhodit z okna těch 40 let potýkání se s písmeny, to chápete, ne? Snímky tedy dostávají názvy (se skrytou ambicí tím pojmenováním dodávat fotografiím další rozměry nebo je ukotvovat v nových souvislostech… anebo něco jiného v tom smyslu).
A tak to všechno vzniklo.
Na rozdíl od knihy v této webové prezentaci názvy obrázků nenajdete. To je můj dárek pro zdejší návštěvníky
(EDIT. TOHLE UŽ NEPLATÍ, SLOVA JSOU SILNĚJŠÍ NEŽ JÁ, UŽ TAM ZAS BYTUJÍ).
Každý nechť si dosadí svůj název podle svého nastavení mysli anebo nechá být na hlavě.
POJĎTE
SE
![]()
V prvních 10-ti letech svého života jsem byl v zásadě spokojeným dítětem, hrál si s plastikovými indiány a s angličáky, hltal sešity Rychlých šípů, jezdil na letní tábor na Albeř, propadl kouzlu stolního hokeje, nějaký ten sport dělal… pak jsem se asi tak 5 let zaměřoval na usilovné kreslení fotbalistů, rytířů a x-monster z vesmíru. Vždy jsem si vytvořil vlastní svět a zalidňoval ho kreslenými postavičkami a monstery. Pak nastalo plusmínus 40 let vleklých pokusů sepisovat příběhy o ničem s pomocí slov vzletných. Juvenilní časopis Dolmen a Magazín pro pohodičku Kvašňák. Pohádky o vývrtkovitém skřítkovi Hjú psané na míru mým vlastním dětem. Semtam nějaká ta koláž, pokusy o kreslení uhlem, ani akcionistickému polévání psacího stroje sádrou mi nebylo cizí. To vše, aby zhruba v posledních čtyřech letech mého života převážil zájem o pořizování snímků.
Rok 2021 byl pak shodou různých okolností jedním nejlepších roků v mém životě. I v tomto roce se vše podstatné točilo okolo fotografování. Tedy – v mém případě neakcentuji to slovo „fotografování“, raději mluvím o „pilování osobního postřehu s možným přesahem na fotografování“. Už zkraje roku 20 jsem si pro vlastní potěchu založil na sociální síti skupinu posléze nazvanou Zóna smělého postřehu. Napsal jsem si k jejímu vzniku 5 (slovy pět) miniManifestíků, abych si nadefinoval, jakým žánrem chci nechat tuto skupinu okupovat.
Postřeh, humor, poezie.
Nic víc, nic míň.
Byl jsem vděčen za každého nového člena přicházejícího do výše jmenované skupiny se svým stylem postřehu, za každý komentář, každé povzbuzení, ba i za kritiku (ovšemže zejména laskavou)! Život ve skupině se příjemně rozjížděl. A tak jsem na jejím území od 1.1.2021 spustil svůj projekt pro celý ten počínající rok 21 – úkol zněl jasně:
každý den v této skupině vystavit jednu fotku, která mi bude pasovat do zvoleného žánru.
Ne pouliční foto, ne reportážní, žádný portrét, koláže, žádné zátiší, akt, móda. Vždyť na nic z toho bych si ani technicky netroufl!
Jsem v zásadě fotografický analfabet. Preferuji postřeh.
Samo fotografování je pouhým vedlejším efektem. Na zdi, na zemi, v oblacích, v odlesku, v propojení, ve zvýraznění linek a kdovíkde ještě – všude se něco děje. Stačí si toho začít všímat a index kvality života se vám hned začne překlápět do růstové fáze. Zkusit vidět za všednost a přitom si nedělat násilí. Levou zadní nebo nic!
Takhle ostře jsem si to vymezil!
Pár pravidly jsem si zúžil operační prostor:
svým postřehem jsem se rozhodl častovat pouze nearanžované situace a předměty, upravovat pak vzniklé fotky pouze pomocí mobilní aplikace Snapseed (výjimečně PhotoDirector), nějaké ty filtry se používaly, také překrývání fotografií čili dvojexpozice povoleny. Někdy se tak člověk dostane od úprav fotografií ke skoro až malování. Máte nějakou nafocenou strukturu, na to prsknete jinde nafocené čáry nebo zjevy, utvoří se základ a pak s pomocí dostupných prostředků upravujete a vytahujete z těch podkladů život. Anebo si aspoň myslíte, že děláte právě toto! Žádné neomezené technické triky!
Vždy připraven!
Jeden den – jedna fotka.
Malou úlitbou schválenou na direkci bylo, že jsem si dělal tzv. strýčky, tedy měl připravené fotky dopředu. Někdy se urodilo lépe, tak jsem jednu fotku uplatnil hned a z druhé si udělal strýčka, tedy naplánoval její zveřejnění na jiný den.
A takhle den po dnu uběhl ten rok 21.
Světe div se – kdo by měl zájem si to přepočítat, skutečně najde ve skupině Zóna smělého postřehu mých 365 (slovy třista šedesát pět) fotografických postřehů.
Často mne během roku tahle hra velmi těšila, někdy až ukrutně bavila, ke konci však spíš už otravovala. Ale stalo se, hru jsem dohrál, smysl naplnil. Jednou věcí je interní, pro širší publikum neviditelný projekt, druhou pak proces zavržení jalového smetí, vytvoření smysluplného výběru a sestavení souborného autorského díla do nějaké prezentovatelné formy. Často jsem ve svém životě skládal poctu počtu 100 + 1. A byl na knihy.
Takže volba padla na formát tištěné knihy se 100+1 obrázky.
Jako poznávací znak mého způsobu vyjádřování mi vyšlo snoubení slova s obrázkem, tedy opatřování fotografií názvy. Škoda jen tak vyhodit z okna těch 40 let potýkání se s písmeny, to chápete, ne? Snímky tedy dostávají názvy (se skrytou ambicí tím pojmenováním dodávat fotografiím další rozměry nebo je ukotvovat v nových souvislostech… anebo něco jiného v tom smyslu).
A tak to všechno vzniklo.
Na rozdíl od knihy v této webové prezentaci názvy obrázků nenajdete. To je můj dárek pro zdejší návštěvníky
(EDIT. TOHLE UŽ NEPLATÍ, SLOVA JSOU SILNĚJŠÍ NEŽ JÁ, UŽ TAM ZAS BYTUJÍ).
Každý nechť si dosadí svůj název podle svého nastavení mysli anebo nechá být na hlavě.
POJĎTE
SE
PODÍVAT
